Malé domácí radosti

Brzké ráno. Za okny tma, nejstarší syn přibouchne dveře a vyráží na autobus, naše nejmladší vystrčí nos z pokoje:


„Mami, mami, mě vzbudil ZVONÍČEK!“ přibíhá, věší se mi na krk a nechá se posadit ke stolu se snídaní.


„Ještě prosím mi posuň blíž OPŘÁTKO,“ pronese. Přirazím židli tak, aby mezi jejím bříškem a talířem zůstalo místo akorát na jeden nádech. Jako každé jitro.


Rituál s oblékáním, návštěvou toalety a čištěním zubů… „Můžu zhasnout to SVÍTIVKO?“ slyším a jako vždycky odpovídám, ano, ale dej pozor. Zásuvka není právě místo, kde bych chtěla vidět její tříleté prstíky.


Konečně jsme v předsíni. Obout boty, nasadit čepice, zapnout bundy. Vyrážíme směr školka.


Předškolní bratr neobratně vybírá velkou kaluž před domem, já s dcerou ji obcházím obloukem. „Bééé,“ ozve se na konci mé levé ruky „já jsem ji chtěla PŘESKÁKNOUT, bééé.“ Vracíme se těch pár kroků a benjamínek jako šimpanz na liáně zdolá tu prohlubeň plnou vody. Je po křiku.


Vracím se, sedám ke korekturám… kompendium, evaluace, integrace, adjustace…


KÉŽ TÉ NAŠÍ CÁCORCE OPŘÁTKO A ZVONÍČEK SE SVÍTIVKEM VYDRŽÍ CO NEJDÉLE! :-)


Diskuze:

Zatím nikdo nepřispěl