Ve dvou se to lépe… defekuje

 

Vybíhám. Vlastně - bojuji se psem, se stopkami, mobilem. Synchronizace měřidel a doprovodného savce, který musí, prostě musí, oznámit každému stéblu trávy, že tudy prošel, je poměrně náročná. Překonávám nelehký start, uvádím tělo do Škorpilova mííírného předklonu, myslím na dlaně, co lehce svírají motýly, a započínám lokomoci. Chlupatý idiot se právě rozhodl vykonat čtvrtou potřebu v pořadí, škubne se mnou, přecházím v klus na místě a chrlení nevybíravých slov. Nebohé zvíře si nemůže pomoci, dřepí a vrhá vyčítavé pohledy. Ano, taky by se mi nelíbilo, kdyby se mě někdo z pohodlí keramické mísy snažil odtáhnout za krk. Chápu ho.

Konečně souvislý klus. Pes je zbaven vodítka, trajdá po lesní pěšině. Já trajdám střídavě před ním, střídavě za ním. On labužnicky nasává svěží vzdoušek, já lapám po dechu. Po dvou kilometrech jsme happy oba. Já, že skutečně běžím, on, že má volnost. Po pěti kilometrech se pes noří do kaliště místních divočáků. Zbytek cesty mě doprovází prase převlečené za psa. Po sedmi kilometrech se prase začíná nudit, a aby byla švanda, nereaguje na mé povely. Kdykoli se na trase vyskytne rodinka s dětmi nebo bajker, jsem nucena vyrazit za čunětem a chytit ho na vodítko. Nenápadně se mi tak navyšuje počet uběhnutých kilometrů a mé ruce vypadají, jako bych zrovna ubezdušila Jožina z Bažin.

 

Osmý kilometr - pes má své vylučování dávno harmonizováno, tělo obaleno bahnem a je spokojen. Já se ale dostávám do prekérní situace. Čím víc se blížím k domovu, tím víc bych potřebovala zmizet v houští. Ačkoli jsem močový měchýř před vyběhnutím několikrát vypustila, na osmém kilometru hlásí full tank. Dilema je pokaždé trapně stejné. Mám zahnout do mlází, dokud kolem mě nějaké je, nebo posilujíc pánevní dno přidat na tempu a dopravit své tělní tekutiny do klozetu. Keříky řídnou, přecházejí v trávu, blíží se cyklostezka. Z jedné strany plot, z druhé pole. Šanci v klidu si odložit už jsem propásla. Můžu dopustit, aby okolochodec utrpěl popatřením na můj odhalený majestát duševní újmu? Aby ochranka, co sedí u kamer majitele té miliardářské haciendy, spadla ze židlí? Aby si sousedka způsobila nevratnou luxaci třetího krčního obratle? Nemůžu! Nakonec tomu psisku závidím. Já! Jak ráda bych zvedla nožku a tvářila se jakoby nic. Tak jo, přebíhám pole, nořím se v les, servávám prádlo. Dřepím. Pes otráveně pozoruje dění a kdyby mohl, nejspíš by pozvedl obočí a skrz zuby procedil: „Kráva, jak je stará, tak je blbá. Dyť byla před hodinou. To nemůže vydržet?!“


Diskuze:


KarolinaC14.05.2014 20:23:22
info@karolinac.cz
Díky!




Honza05.05.2014 15:04:07
Opravdu skvěle napsaný! :)