Proč můj web má tento vzhled

… je asi stejné jako ptát se, proč mám psa z útulku, vyšší než standardní počet dětí a nábytek z Ikea. Nejspíš proto, že taková jsem já.


Na cestě za formou a obsahem své prezentace jsem absolvovala několik desítek hodin sebezpytování, pokreslila čtvrt balíku papírů a profárala desítky webů kolegů a kolegyň. Jak říká klasik „kladla jsem se na otázku“ co jako chci lidem říct, jak chci být vnímána a také, jak zaujmout a nezapadnout mezi mnoho a mnoho podobných. Přemýšlela jsem v autě (nic moc – děti si pouští dokola Pec nám spadla, což na motivaci nepřidá), u vaření (bolelo to – chytat pekáč právě vytažený z trouby holýma rukama zahnalo jakoukoli myšlenku na cokoli), při běhu (nulový výsledek – brodění jarním bahnem, lapání po dechu a držení balancu inspiraci nepřiláká) i ve vaně (bravo! Tam se to stalo). Vyhřátá a vyvoněná jsem se jednoho večera před půlnocí vyřítila z koupelny s jedinou myšlenkou: proč bych si ho nenačmárala sama? Při rozhovorech, přípravách i na tiskovkách šermuju propiskou celkem zdatně a i když mám diktafon, poznámkuju si občas něco do bloku. Moje písmo, to je to, co je pro mě určující. A kafe, které na ty bloky camrá a dotváří tak obraz o mé práci. Tužka, blok, kafe a moje hlava, to je ono!


Tak proto nemám úhledný, učesaný web se všemi těmi vymoženými vymoženostmi. Momentálně to cítím takhle, ale nikdy neříkám nikdy (jen občas ano), takže se zasadím o to, aby můj web měl „dynamicky se rozvíjející vzhled s vysokou přidanou hodnotou“, jak s oblibou deklamuje jeden nejmenovaný primátor jednoho třistatisícového města naší krásné vlasti.


Post Scriptum: Ano, jsem staromilec. Až si pořídím tablet, program na přepis mluveného slova, druhý monitor a třeba i cool brejle, pak možná změním tahy rukou na přesné linky Photoshopu. Možná, ale i tak věřím, že mě tužka a kafe neopustí. Pak bych to už totiž asi nebyla já…


Diskuze:

Zatím nikdo nepřispěl