Nedávno jsem na LinkedIn napsala příspěvek o tom, jak rychle ztratíme odvahu svůj text zveřejnit. Popsala jsem situaci, kterou znám od svých klientů i sama od sebe. Vznikne dobrý nápad. Pak osnova. Několik odstavců. A potom se objeví staré, známé myšlenky:
- Je to moc dlouhé.
- Je to strašně obyčejné.
- Tohle už přece všichni vědí.
- Ještě to trochu upravím.
Překvapilo mě, kolik lidí se v tom poznalo. Někdo přidal komentář, že se opakovaně vrací k už hotovým textům a znovu a znovu je přepisuje. Jiný měl pocit, že jeho téma není dost zajímavé. Další se obával zveřejnit první příspěvek pod vlastním jménem, protože je jistojistě trapný. A někdo měl naopak nápadů příliš mnoho a podlehl rozhodovací paralýze.
Znovu jsem si potvrdila, co svým klientům a účastníkům workshopů říkám už dávno: Vy máte o čem psát. Jediné, co vám chybí, je tak strašně jednoduché, až se zdráhám to vyťukat do klávesnice.
Chybí vám JENOM TO NAPSAT.
Možná vás uklidní, že podle průzkumu Writer´s Digest by polovina Američanů chtěla někdy napsat knihu. Kolik jich začne? Kolem 15 procent. Kolik se dostane aspoň do poloviny rukopisu? Celých 6 procent.
Jak to teda dělají ti úspěšní autoři beletrie, odborných publikací, e-booků, blogových článků a třeba i postů na sítích, kteří s dotahováním do konce nemají problém?
Když se jich zeptáte, nemluví o speciálních technikách, nadbytku volného času ani o inspiraci shůry nebo znalostech hlubších než Mariánský příkop. Řeknou vám, že píšou tak dlouho, dokud nejsou hotoví. Pravidelně. I tehdy, když se jim vůbec nechce.
I tehdy, když mají pochybnosti.
Právě pochybnosti a mylné představy jsou totiž těmi nejčastějšími zabijáky textů. Pojďme se těmhle hřebíčkům do rakve vašich textů podívat trochu na zoubek.
Hřebíček 1: Pochybování o vlastním rozumu a datech
Pochybování o svém konání (zdravém rozumu, sebereflexi, dostatku dat… doplňte si dle svého gusta cokoli) je první hřebíček do rakve vašich hotových textů. Věc se totiž má tak, že nápad vzniká v úplně jiné části naší mysli než hodnocení.
Když nás něco napadne, jsme zvědaví, hraví, tvořiví. Neřešíme dokonalost. Jen si pohráváme s myšlenkou. V hlavě se skládají věty, objevují souvislosti a najednou máme pocit, že bychom o tom opravdu mohli napsat článek nebo příspěvek.
A tu – sedneme k papíru nebo klávesnici, načež se v hlavě spustí tamtamy: Jsi si jist? Má to smysl? Kdes to vzal? Proč to činíš? Ten to psal. Tam to bylo. Pálíš čas.
Bubnují a bubnují. Takže po pár minutách máme v hlavě vybubnováno a na monitoru svítí akorát tak osamělý, blikající kurzor.
Vždycky mě zarazí, že pochybování je tolik vlastní lidem, kteří mají ostatním co předat. Vědcům, podnikatelům, lektorům, terapeutům s roky zkušeností. Často předpokládají, že to, co vědí oni, musí být samozřejmé i pro ostatní.
Jenže není.
Tak ještě jednou: Že něco víte, neznamená, že to ví váš čtenář. Uklidňující, není-liž pravda?
Hřebíček 2: Představa, že první verze musí být hned dokonalá
Druhou textyumrtvující představou, se kterou se setkávám je, že shluky písmenek i diakritických a interpunkčních znamének se musí na papír sypat v dokonalém sledu a nerozporovatelné harmonii. A to hned napoprvé – včetně formátování, vytučněných mezititulků a super truper hájedniček. Jako by měla být první verze zároveň i verzí finální.
Akorát že houby.
Většina dobrých textů přesně takhle nevzniká. Nejprve potřebují být napsány. Teprve potom mohou být upraveny.
Myslete na to a neopovažte se postupovat opačně. Nesnažte se editovat text, který ještě ani nevznikl. Byla by to věčná škoda.
5 tipů, jak se rozepsat
Pokud si některým z hřebíčků (nebo snad oběma!) zas a znova zdobíte své textařské truhly, mám pro vás dobrou zprávu. Nemusíte být disciplinovanější, talentovanější ani chytřejší. Stačí změnit několik drobných návyků.
1. Nehodnoťte text, dokud není dopsaný
Dokud píšete, jste autor, ne editor. Jakmile se přistihnete při myšlenkách typu „tohle je blbost“, „tohle už někdo napsal“ nebo „tohle není dost dobré“, pošlete svého vnitřního kritika klečet na hrách a vraťte se k psaní. První verze nemá být skvělá. První verze má existovat.
2. Ukončete čekání na inspiraci
Když jsem četla rozhovory s autory knih, málokdo mluvil o inspiraci. Mluvili o rutině. O tom, že si sednou a píšou. I když se jim nechce. I když mají pochybnosti. I když by raději dělali něco jiného. Inspirace je příjemný bonus. Systém a návyk je to, co vás dovede do cíle.
3. Rozdělte si psaní na směšně malé kroky
Neříkejte si: „Dnes napíšu článek.“ Nechcete si přece mozek vyděsit, sotva sednete před monitor. Řekněte si: „Dnes napíšu úvod.“ Nebo: „Dnes dám dohromady tři odstavce.“ Nebo: „Teď věnuju psaní 20 minut.“ Mozek se mnohem méně brání malému úkolu než velkému projektu.
4. Neptejte se, jestli je text geniální
Ptejte se, jestli je srozumitelný. Říkáte v něm něco, co může lidem pomoci? Dokončili jste ho? Zapište si za ucho, že hotový průměrný text má tisíckrát větší hodnotu než geniální text, který zůstal jen ve vaší hlavě.
5. Stanovte si pevný termín
Většina textů neumírá proto, že by byly špatné. Umírá proto, že mají nekonečně mnoho času, aby se narodily. Když si neurčíte, kdy text dokončíte, budete ho vylepšovat pořád. Stanovte si datum. Jestli vám pomáhá veřejný závazek (mně třeba jo), dejte vědět svým kolegům nebo kámošům, co hodláte napsat. A až budete mít hotovo, text pusťte do světa. I kdyby vám připadal dobrý jen z 80 procent.
Ještě jsem totiž nepotkala autora, který by po publikaci neviděl deset věcí, které mohl napsat lépe. A přesto ten text pustil ven.
V tom je největší rozdíl mezi člověkem, který o psaní jenom dokola přemýšlí, a člověkem, který skutečně píše.
Držím vám palce!
Chcete tyhle hřebíčky z rakve vytáhnout a konečně se rozepsat?
Pokud na boj s pochybnostmi a odkládáním už netoužíte být sami, pojďte do toho se mnou v mém online programu Textový sprint. Během pár dní rozepíšeme vaši kreativitu, vytvoříme zdravé psací návyky a hlavně – vaše texty konečně spatří světlo světa. Bez tlaku na dokonalost, zato s podporou skvělé komunity.
A jestli jste zvědaví, co vás při psaní nejvíc brzdí, zjistíte to v krátkém testu Jaký typ psavce jste. Za 2 minuty.
(Foto von Christin Hume auf Unsplash)
