Směr volná noha

Je to právě 10 let, co jsem sepsala první blogový příspěvek. Na začátku mého volnonožectví bylo velké odhodlání, možná trocha vzdoru a značná touha zdolat všechna „bojiště″ copywritingu. Dneska se na svou profesi dívám jinak. Ale proč si nepřipomenout, jak tehdy všechno začalo. A jestli bych si měla vybrat jeden bod ze svých tehdejších doporučení, volím 10: Nebuďte sám voják v poli, hledejte partnery.

Připadala jsem si jako osamocený voják v poli, když jsem se měla v dubnu letošního roku rozhodnout, co po šestileté mateřské se svým profesním a vlastně i osobním životem provedu. Deset let ve státní správě, z toho tři roky na tiskovém u primátora mě sice připravilo o iluze, že teplá úřednická sesle je vrchol kariéry (ano, taková naiva jsem skutečně byla), ale na druhou stranu mě ubezpečilo, že vydělávat peníze a vcelku pohodlně žít je v zaprděném kanclu a bez výrazné invence dost dobře možné.

A co teď. Při nošení, porodech a vypiplávání našich dětí jsem měla štěstí (díky, Majko!) a zůstala v oboru

Viděla jsem, že si můžu čas víceméně organizovat podle vlastních potřeb (tedy podle potřeb kojenců, batolat, předškoláků), mám možnost potkat lidi, kteří by mě naprosto míjeli, získávat zkušenosti, o nichž by se mi ani nezdálo a navíc se dovídat věci, na které by při pevné pracovní době a honičkou mezi školkou, úřadem, školkou a místním koloniálem absolutně nebyl čas.

Taky jsem ale viděla, že pracovat bez zaměstnavatele vyžaduje přísnou sebekontrolu a kázeň, dokonalou logistiku a management (jak to slovo nemám ráda) rodiny, spoluúčast manžela a alespoň fandění od okolí.

Fakt, že právě v době mého nejtěžšího rozhodovacího procesu prohlásil stínový ministr financí Jan Mládek na sjezdu socanů v Ostravě všechny živnostníky za parazity, mě naopak vyburcoval k trhnutí ramenem – co to meleš, ty prde! A protože levice není strana, kterou bych kdy volila a protože mám skvělého muže a fandící rodinu, onen zmiňovaný dativ.cz a chuť řídit si život sama, nakonec jsem na to neprobádané území vstoupila.

Těm, kteří prochází podobným rozhodovacím procesem jako já v dubnu, doporučuji:

1. Udělejte si poctivou SWOT analýzu všech silných a slabých stránek vašeho volnonožství, možných příležitostí a také číhajících rizik.
2. Prodiskutujte řádně a několikrát situaci s partnerem.
3. Zeptejte se známých a kamarádů (těch opravdových a upřímných), jestli vás vnímají jako schopného fungovat samostatně a bez šéfů.
4. Zařiďte (vyčleňte) si pracovnu a nastavte pracovní režim.
5. Čerpejte inspiraci na webu. Najdete tam mnoho dalších příběhů, spoustu kolegů a kolegyň, cenné rady a informace.
6. Buďte otevření novým příležitostem. Pro začátek není žádný džob malý – je to minimálně dobrá reference a třeba i start něčeho většího.
7. Nepropadejte panice, když se něco pokazí. Jak říká Bart Simpson: Proto se na tužku dává guma, aby bylo možné chyby opravit.
8. Buďte originální, nekopírujte, ale inspirujte se.
9. Nemějte přehnaná očekávání, ale nepohybujte se ani moc při zdi.
10. Nebuďte sám voják v poli, hledejte partnery.

Jsem zatím v rozkoukávací fázi, ale moc se mi to líbí

Díky navolnenoze.cz, kterou sice zatím jen zpovzdálí, ale přeci sleduju, už si jako ten voják vteřinu před zahájením palby nepřipadám. Vím, že je nás hodně, že práce je všude kolem a chyby dělá každý. Důležité je se z nich poučit (jaké klišé, ovšem).

Děkuji všem, kteří mě podrželi a drží dál. Až čas ukáže, jestli mé rozhodnutí bylo geniální nebo geni(t)ální.